Honza Had Mertlík

Jizera pramení v Polsku. Jako malý potůček přitéká, aby pak několik kilometrů tvořila státní hranici. Zároveň však záhy vtéká do národní přírodní rezervace, kde je zákonem zakázán pohyb mimo cesty a tím je pro vodáky uzavřena. Absolvoval jsem tento úsek týden před Velikonoci 1992. Se Smědavy, kde všichi odvazovali z aut lyže, jsme sundali deblovku a kajak. Jirka si oblékl sedací úvazek, Žmlfa si přicvaknul za sebe a vlekl ho příkopem, protože na cestách už byly vytáté fleky, já jsem Káju nesl na rameni a Bláža s Honzou jeli na lyžích. Za Zeleným kamenem jsme sedli do lodí a sjížděli v nich sněhové pláně k Ruským křížům. Vyplouvali jsme po bezejmenném pravostranném přítoku nad říčním kilometrem 161. Bláža strčila lyže do lodi a kormidlovala Žmlfa a Honza dělal předsunutou lyžařskou hlídku a hlásil padlé kmeny. Rašeliništní smrky se silnými větvemi nejsou příjemným překvapením za zatáčkou. Vody bylo tak akorát. Žádný příliš silný tah v ostrých meandrech. Propluli jsme Velkou Jizerskou louku a pod Hojerem Jirka s Blážou ukončili plavbu a Bláža na lyžích odjela pro auto. Já jsem ještě pokračoval po vodě. Řeka postupně měnila charakter z meandrů do balvanů. Laminát dostával zabrat. Sjel jsem další dva kilometry a v místech, kde se tok stáčí vlevo a začne se vzdalovat od Panelky ke karlovskému kolenu jsem ukončil plavbu. Bylo to celkem zhruba 9 kiláků. Vystoupal jsem na Panelku a došel na Jizerku. Kajak jsem opřel o kamenou pyramidu před Pyramidou a šel si dovnitř dát čaj. Jirka dorazil snad s hodinovým zpožděním. V lese pod Hojerem se bořil až po zadek a tak mu ty dva kilometry daly pěkně zabrat. Na otevřené deblovce by však neměl šanci pokračovat. A tak jsme vykonali možná prvosjezd na pevné lodi tohoto úseku. Pokusů na nafukovacích lodích bylo víc, některé úspěšnější, některé méně. Problémem zde nebývala vodácká obtížnost, ale aktivita ostrahy státních hranic.

Navazující úsek od ústí Jizerky je obtížný s velikými balvany a od železničního mostu po soutok s Mumlavou jde o solidní katarakt, kteý není radno pokoušet. Kousek nad Mýtem u Cutisinu je přes dva metry vysoký vodopád. Z Mýta po Vilémov se dá jen za jarního tání či po letních přívalech. Tento úsek má své utonulé. Problémem je například Sifon. Místo kde proud táhne pod balvan.  Po Vilémov jde o poměrně obtížnou řeku. Další úsek je energeticky využíván a až do Semil je často buď vzdutý nad jezem, nebo polosuchý pod ním. Jet se dá jen za velké vody. Pod Semilami navazuje soutěstka, zvaná podle ztezky na jejím pravém břehu Riegrova. Následuje klasický úsek z Podspálova (, na kterém kousek pod soutokem s Kamenicí u vodáckého tábořiště je skupina balvanů - Paraplíčka. Pod Železným Brodem díky malé vodní elektrárně bývá za normálních průtoků v korytě málo vody a totéž se opakuje pod jezem ve Splzově. Za takového stavu je lepší startovat z Líšného případně Malé Skály. V Dolánkách bývá tradiční konec splutí (ř. km 82,3)