Honza Had Mertlík

Byl předposlední srpnový víkend, Jirka Zelenka měl svatbu a naše hudebně vodní společenstvo se sešlo v hojném počtu. Protože bylo jasné, že z plánované pěšo-lezo akce v Dolomitech nic nebude, nahodil Drn udičku, zda by se našli lidi na Salzu. Voda prý tam je. Drn s Janičkou byli jasní, Věrka s Tiborem taky, já jsem měl taky zájem a Kačka Dušková spolu s bratrem. Ten bohužel z důvodu studijních povinností odpadl a s ním i Monika coby pozemní doprovod. Lodě jsem domluvil v Povodě v Českém Šternberku.

Den odjezdu byl mírně hektický. Denča byla od čtvrtka do soboty v Praze a tak jsem musel deponovat chlapečky k liberecké babičce. Kuba měl končit v 12:35 tělocvik. Pak se musel naobědvat, bylo třeba odvézt aktovky domů, koupit lístky na vlak a kluky předat na nádraží babičce, která s nimi 13:20 odjížděla. To se bez větších rezerv povedlo. Ve 14:00 jsem měl domluvené nakládání v Praze na Čerňáku. Dojel jsem v momentě, kdy dorazila Kačka a Jana s Lenkou tam přišly těsně před ní. Zaváhal jsem ve volbě trasy průjezdu. Výjezd po D1 byl ucpaný. Bohužel i ve Šternberku byla objížďka a jezdilo se silničkami, kde se vyhne auto s kolem ale když s tranzitem potkáte na břehu Sázavy autobus, tak je to pro silné povahy. O půl čtvrté jsem naložil lodě a vyrazili přes Divišov smět České Budějovice. V pět jsme se měli potkat ve Velešíně. Sešli jsme se tam sice asi o čtvrt hodiny později, ale během dvou minut. Věrka cestou měnila u Drna olej a nabírala Tibora. Odlehčili jsme jejich autu od neskladných věcí. Jeli jsme přes Mauthauzen, Strengberg a Waidhofen an der Ybbs. Tam už se setmělo a v údolích začaly mlhy. Kolem deváté večerní jsme dorazili do kempu ve Wildalpenu.

Ráno byl jasný plán. Pojedeme od přehrady do kempu. Naložili jsme vše do mého vozu a vyjeli na start. Nafoukli a kolem jedenácté vypluli. Trochu jsem mrmlal, protože jet takovou dálku kvůli relativně klidné vodě se mi zdálo nepatřičné. Představa, že bych to měl odpoledne absolvovat ještě jednou, mne příliš nerozradostňovala. Teprve druhá polovina dopolední etapy začala být zajímavější díky přibývajícím peřejím a jejich obtížnosti. Jako bonbónek pak byla slalomová trať u kempu. Dojedeme pro auto a odpoledne dáme spodní úsek z kempu. Zítra pak třeba přejedeme na jinou řeku. Pro auto s námi jel jeden z českobrodských vodáků, kterří stanovali kousek vedle. Byli jedním autem a tak měli složitější logistiku. Nabídli nám, že pro nás odpoledne zajedou. Mělo to dvě výhody. Ušetříme čas a můžeme skončit prakticky kdekoli.

Přivezl jsem auto a rychle zdlábl krajíc chleba. Asi o půl třetí jsme vypluli. Odpoledne bylo bombastické. Klidných úseků rapidně ubylo, přibylo velkých vln, tůní s karfióly, převislých skal a dalších radovánek a dokonce přibylo i slunce. Narozdíl od dopoledne, kdy nebylo jisté jestli nezačne pršet, se postupně udělalo jasno. Vodáků ubývalo, jak je s postupujícím odpolednem cestovky nakládali do aut, až jsme připluli k ústí Medlingbachu. Tady jsme měli původně končit. Nechtělo se mi. Auto jsme si mohli přivolat kamkoli. Právě od břehu odráželi Češi a tak jsme se jich zeptali, kam chtějí doplout. Prý do kempu v Palfau. Byl rozhodnuto. Jelo se dál a kolem páté jsme byli v cíli. Zavolal jsem pro odvoz. Večer jsme rozdělali oheňa a za pomoci dvou motorkářů halekali při kytaře do řevu vln.

Ráno jsme pobalili a převezli auta dolů pod Palfau. Sobotní odpolední etapa se nám natolik líbila, že jsme si ji dali znovu. Narozdíl od včerejška jela Janička a Lenka se zhostila úkolu svézt dolů auto, které se vrátí s řidiči. Opět se k nám připojili Českobroďáci. Start nastal opět kolem jedenácté za zřetelně nižšího stavu kdy voda klesla z 175 na asi 167 cm. Podle čísel se to nezdá, ale vylezlo mnoho kamenů. Méně to valilo a trochu víc se kličkovalo, ale vody bylo pořád dost. Bylo víc vodáků a pomalejší proud. Pluli jsme asi o půl hodiny pomaleji. V půl třetí jsme pak už byli připraveni na cestu zpět. Ve velešíně jsme udělali kratičkou pauzu a rozloučili se. Před osmou jsem odevzal lodě, v devět vyklopil pražandy a v deset dorazil domů.

Závěrem lze konstatovat, že se voda velmi povedla a prohlásili jsme to za nultý ročník. Nikdo se necvakl, jen Věrka s Tiborem chvilku viseli na jednom balvanu, který je nechtěl pustit. A tak kontakt s řekou dotáhla nejdál Kačka, která se v neděli těsně před doplutím vrhla do vln. (fotografie Pavel Horák)