Honza Had Mertlík

V pořádání jsem nebyl příliš aktivní, ale zavolal mi Drn. On s Janičkou určitě jede, Tibor s Věrkou taky, pro mne že by měl Vojtu Duška, jestli jsem lichý. A že by z Mariánek mohl jet ještě Vorvaň, ale Lenka prý končí v práci až v sedm večer. To jsem neshledával jako problém. První ohlásila neúčast Věrka ze zdravotních důvodů. Místo ní Drn operativně nanominoval svoji Barču. Ve čtvrtek odpadli Vorvaň s Luckou a s nimi i druhé auto. Do mého tranzita se šest lidí s barakami a bagáží vejde. Nejdůležitějším hráčem však byla voda. Letošní rok bylo sucho i v Rakousku. Drn mi ve čtvrtek volal, že je vody málo. Toho jsem si byl vědom, ale říkal jsem, že bych jel, i kdyby to měl být Dunaj. Na Enns v Admontu jsme nad hranicí malé vody a na Wildalpen ukazuje 123 cm (průtok 8,6 m3/s). Jsem rozhodnut. Spát budeme v kempu na Enns u Gstaterbodenu. Byl jsem tam v létě na dvě noci s rodinou. Logistický problém co s jedním autem řeším naložením kola. Budu se na něm z cíle pro auto vracet.

Bylo potřeba opatřit dvě baraky. Pro mne a pro Tibora. To jsem domluvil u Honzy ve skladu v Hostouni. Jsou tam do 16:30. Vojta má přijet vlakem do Libně v 15:08, ale zpoždění 35 minut lehce napíná časový rozpočet. Naštěstí je tu nově otevřený tunel Blanka, pomocí kterého jsme z Harfy za cca půlhodinku až za ruzyňským letištěm. Jednu loď půjčujeme, druhou kupuji. Pak do Rudné na D5 a valíme na Bor u Tachova, kde nakládáme zbytek expedice. Pomalu se smráká. Německé směrovky na vedlejších silnicích nejsou žádná sláva a tak jedeme po „bundesstrase“ přes Cham ke Straubingu, kde najíždíme na A3. Kupujeme rakouskou dálniční známku a z dálnice A9 sjíždíme až za mýtem (5€) u Liezenu. Na obloze jsou nádherné mraky s měsícem prosvícenými okraji. Pak už chybí jen posledních asi 30 km do kempu, kam dorážíme krátce po půlnoci. Ostatní staví stany, my s Vojtou spíme v autě.

Ráno není úplně jasné, ale moc tomu nechybí. Drn se vrátil od řeky, že tam něco teče (Zpětně jsem zjistil že 42 m3, přičemž 40 je hranice nízkého stavu). Rozvážně snídáme, přejíždíme na start k železničnímu mostu. Nad ním je katarakt WW6 za velké vody, teď je možná jen WW4, ale zkoušet ho nebudeme.

Během chvilky tam zastavuje auto s komerčním raftem. Jdeme za nimi si prohlédnout řeku. Startuje se na horním konci nábřežní zdi chránící železniční most. Výjezd z tišiny do středu řeky a přes vlny.

Nad ostrovem vlevo a další série pěkných vln (za tohoto stavu tak WW3). Nafukujeme a vyplouváme. Pod ostrovem se najednou řeka uklidní a k ústí Johnsbachu to je pohodová jednička. Větší peřeje jsou až v místech, kde 20. července 2015 vyjela z levého bočního údolí mura a přehradila řeku. Pro ochranu železnice jsou zde vrchem dvě mohutná betonová koryta, a právě prvním z nich se balvanitý proud prohnal. Voda už jemnější materiál rozplavila, větší balvany ale zatím zůstaly. Pak následuje několik menších peřejí a silniční most u kempu. Spodní peřej nad přehradou jsme vynechali a šli uvařit oběd. Já sedám na kolo a jedu pro auto.

Odpoledne jedeme stejný úsek znovu. Bez Jany, která musela dospat deficit, a Bára šla prozměnu běhat. Vojta má outdoorovou kamerku a tak vše dokumentuje. Na odpoledne si ji bere Tibor, aby byl na nějaké fotce i Vojta. Proti silniční galerii je vyplavený štěrk, který přináší voda klenutým propustem pod dráhou. V létě jsem zde viděl zaparkované rafty. Komerčáci berou klienty do kaňonku. Za viaduktem se údolíčko trochu sevře a uhne vpravo. Když už to vypadá, že to dál nepůjde, tak je v soutěsce lano a její šířka je tak kolem metru. Nad hlavami jsou pozůstatky roubených přehrážek, které sloužili k plavení dřeva před 150 lety. Celkem jich bývalo 23. V závěru je vodopád.

Po kaňonku jsme pokračovali po vodě. V silném protivětru jsme se probojovali k ústí Johnsbachu. Podjezd dvou nakloněných vrb, peřej u mury a potom už houpavá pohodička až ke kempu. Cyklovložka pro převezení auta a nádherný večer plný hvězd včetně mléčné dráhy. V kempu bylo 7 stanů, z toho 4 české a suma sumárum 15 lidí.

Ráno bylo slunečné. Lodě byly od večera sbalené, v sedm byl budíček i pro Janičku a po osmé jsme vyrazili směr Salza. Kolo jsem zahodil u přehrady na soutoku do roští a vyjeli jsme ke „Schodům“. Už shora od parkoviště bylo vidět, že je to s vodou mizerné. Nafoukli jsme a vypluli. Slunce už nebylo tak ostré, stromy se začínaly barvit a voda byla taková sportovní. Člověk musel něco dělat a ne jet jako na tobogánu obklopen Maďary, kteří možná někdy drželi veslo od pramice. Byli jsme tam úplně sami a do poledne, kdy jsme odrazili směrem domů, nepotkali jediného vodáka na řece. Stav na limnigrafu ve Wildalpenu byl 120 cm, průtok 8,6 m3/s. Tůně byly naprosto čiré. Na jedné mělčince bylo cítit, že jsme lehce brnkli o nějaký oblázek. Od výstupu ke kempu Weiberlauf nás čekalo pádlování po kilometrovém voleji k lávce nad přehradou. Popadl jsem kolo a valil pro auto. Ostatní zatím balili.

Natankovali jsme naftu za cenu srovnatelnou s levnými pumpami u nás. (Grossreifling - diesel za 1,06 €, mimo otvíračku samoobslužná – pozor bere jen mastercard.) Potom podle Laussabachu a Dambachu přejeli na A9 a valili k domovu. Zhruba půlhodinovou díru v rozpočtu nám udělala zácpa na zúžení kvůli opravě mostu a kontrole převážení uprchlíků. Zpět jsme spěchali po dálnici jak o život, abychom stihli vrátit ještě večer loď. Díky tomu se stalo, že ne každý má doma svoje věci. V Hostouni jsme byli v 19:04 a po vyložení zbytku osazenstva a dotankování jsem domů dorazil po půl desáté.